LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tento album nemal byť v žiadnom prípade takýto dobrý. Možno práve ten šialený kontrast medzi pôvodnými očakávaniami a výsledkom je to, čo z neho robí jeden z najúspešnejších metalových príbehov tohto roka. Mimochodom, očakávania? Robb Flynn sa krok za krokom, každým vyhlásením, veľkohubou hláškou či konkrétnymi činmi postaral o to, že som s MACHINE HEAD nemal absolútne žiadne očakávania. Čisto subjektívne to vyvrcholilo tým, keď v jednom z rozhovorov vyhlásil, že hudba ako taká ho vôbec nezaujíma a radšej pozerá seriály. Úprimnosť, poviete si. V prípade človeka, ktorého hudba živí a je stredobodom všetkého, čo kedy robil, robí a bude robiť, skôr povýšenectvo, krátkozrakosť a vlastne číra hlúposť. Prečo by som sa mal ako fanúšik zaujímať o tvoju hudbu, keď ty sám radšej čumíš na Game Of Thrones?
Ešte šťastie, že to sledovanie seriálov bolo aspoň na niečo dobré. Prispelo napríklad k hlavnej dejovej línii novinky „Of Kingdom And Crown“ a keď je pravda, že jednotlivé texty z Roberta doslova vyleteli, keď si dal konkrétny, veľmi krátky, časový limit na ich napísanie, potvrdzuje to mnohé o jeho nespornom talente. S hudbou to celé dopadlo veľmi podobne. MACHINE HEAD zažívajú v roku 2022 jeden z vrcholov svojej bohatej kariéry.
Po všetkých tých turbulenciách v zostave je až nepredstaviteľné, že to napokon vypálilo takto dobre. Každý je síce nahraditeľný, ale obsadiť pozície po takých stabilných menách a skúsených, dlhoročných machroch ako Phil Demmel a Dave McClain, to bola headhunterská výzva z kategórie nerealizovateľných. Zvlášť po tom, čo sa nepodarilo rozvinúť celkom logickú líniu spolupráce so starými psami Chrisom Kontosom a Loganom Maderom po spoločnom turné k debutovému albumu „Burn My Eyes“. Po všetkých tých nejasnostiach, náznakoch a zmenách plánov zrazu spoza ťažkých búrkových mračien vykročil Vogg z DECAPITATED a celé to dostalo razom iné grády.
Práve jeho gitarová hra je spolu s bubeníckou ekvilibristikou, ktorú predvádza talentovaný Navene Koperweis, skutočnou ozdobou albumovej novinky. „Of Kingdom And Crown“ vychádza z totálneho rešpektovania koreňov MACHINE HEAD a odkazu prvých dvoch kľúčových albumov. Zároveň je dielom moderného metalu a súčasného zvuku a aktuálnych inštrumentálnych zručností všetkých zúčastnených. Preložené do reči fanúšikov kapely, máme tu v podstate prekrásneho bastarda čerpajúceho z toho najlepšieho z čias „The Blackening“ a príťažlivej progresivity „Through The Ashes Of Empires“. Bez toho, aby sa tu aranžmány rozlievali v prílišnej košatosti a symfonických úletoch typických najmä pre album „Bloodstone & Diamonds“, prípadne čudných pesničkových experimentoch, keď MACHINE HEAD zrazu zneli ako DROPKICK MURPHYS (áno, „Catharsis“, na teba sa pozerám, ty obluda diskografie).
Tento album som od jeho vydania v lete počul nespočetnekrát pri najrôznejších príležitostiach. Nespomínam si na jediný moment, v ktorom by som si povedal, že ma nebaví. Táto nahrávka má proste všetko, čo má človek na MACHINE HEAD rád. Je to tam. Všetky tie masívne riffy, pískajúce tenké struny, značkové „kontosovské“ dvojkopáky v tých správnych momentoch, precízna práca s činelmi, nezameniteľný hlasový prejav na pomedzí kriku, revu, hnevu a melódie... a hlavne parádne pesničky. Každá jedna sa tu podarila. Takto to naozaj nemalo byť. Tento album naozaj nemal byť až takýto dobrý. O to väčšie je to v konečnom dôsledku prekvapenie a zaslúženejší výskyt na najvyšších miestach výročných rebríčkov. Robb Flynn je síce hovädo, ale zároveň profík, akých je v našej obľúbenej hudbe ako šafránu. Jeden z posledných mohykánov.
Máme tu v podstate prekrásneho bastarda čerpajúceho z toho najlepšieho z čias The Blackening a príťažlivej progresivity Through The Ashes Of Empires.
9 / 10
Robb Flynn
- spev, sólové gitary
Jared MacEachern
- basgitara, spev
Wacław "Vogg" Kiełtyka
- sólové gitary
Navene Koperweis
- bicie na albume
Matt Alston
- bicie
1. Slaughter The Martyr
2. Choke On The Ashes Of Your Hate
3. Become The Firestorm
4. Overdose
5. My Hands Are Empty
6. Unhallowed
7. Assimilate
8. Kill Thy Enemies
9. No Gods, No Masters
10. Bloodshot
11. Rotten
12. Terminus
13. Arrows In Words From The Sky
Of Kingdom And Crown (2022)
Catharsis (2018)
Bloodstone & Diamonds (2014)
Unto The Locust (2011)
The Blackening (2007)
Elegies DVD (2005)
Through The Ashes Of Empires (2003)
Supercharger (2001)
The Burning Red (1999)
The More Things Change (1997)
Burn My Eyes (1994)
Datum vydání: Pátek, 26. srpna 2022
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 59:22
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.